Alikvotní skupina Tashi Deley

Příběhy

> Domů
> O nás
> Odkazy
> Koncerty
> Výuka alikvotů
> Kontakty
> Festival
> Fotky z festivalu
> O alikvotech
> Příběhy






VĚCI NEJSOU TAKOVÉ, JAKÝMI SE ZDAJÍ
 
Dva cestující andělé se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla drzá a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli andělé dáni do studeného sklepního pokoje. Když si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl ptal proč, starší odpověděl: "Věci nejsou takové, jakými se zdají."

Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, když se s nimi manželský pár podělil o trochu jídla, co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Další ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jejich jediným příjmem, ležela mrtvá na poli.

Mladší anděl se rozzuřil a ptal se staršího: "Jak se to mohlo stát? První muž měl všechno a tys mu pomohl," obviňoval ho. "Druhá rodina měla málo, ale byla ochotná podělit se se vším, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva."

"Věci nejsou takové, jakými se zdají," odpověděl starší anděl. "Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem mu stěnu, aby poklad nemohl najít." "Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu."

"Věci nejsou takové, jakými se zdají." Někdy je to tak, že neznáme všechny souvislosti. Když máš víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, je vždy ve tvůj prospěch. A to se ukáže časem. Někteří lidé přicházejí do tvého života a rychle odcházejí. Někteří lidé se stávají přáteli a zůstanou na chvilku, zanechávají nádherné stopy v našich srdcích a my nejsme nikdy zcela stejní, protože tvoříme dobré přátele!!





JESKYNĚ NEJLEPŠÍHO BOJOVNÍKA


Kdysi žil velmi silný a velký muž, který býval vojákem. Říkal si Nejlepší bojovník. Byl v mnoha válkách a zabil spoustu lidí. Každý se ho bál a uznával ho. Dělal všechno, co chtěl, protože mu v tom nikdo nebránil. Všude, kam přišel, říkal: "Jsem Nejlepší bojovník."
   Když voják jednou opět tvrdil, že je Nejlepší bojovník, nějaký malý chlapec mu řekl: "Myslím, že nejsi Nejlepší bojovník."
Voják se rozzlobil. Zvedl dítě a řekl: "Máš štěstí, že jsi jen dítě, protože mnoho lidí zemřelo za méně, než cos řekl ty. Když nejsem nejlepší, kdo si myslíš, že je Nejlepší bojovník?"
   Dítě odpovědělo: "Uprostřed džungle je v jeskyni muž, který je opravdovým Nejlepším bojovníkem."
   Voják odešel ihned do džungle hledat svého soupeře. Chtěl ho zabít. Nakonec jeskyni našel a vykřikl výzvu k boji: "Pojď ven a bojuj se mnou. Pak uvidíme, kdo je nejlepší bojovník."
   Představte si, jaké bylo jeho překvapení, když z jeskyně vyšel stařec. Starý muž byl sotva tak slabý, že mohl chodit.
   Voják se zasmál: "Někdo si ze mě udělal legraci. Řekl mi, že jsi Nejlepší bojovník."
Stařec s velmi laskavýma očima odpověděl: "Ať ti to řekl kdokoli, pravda je, že jsem Nejlepší bojovník."
   "Nejprve malý chlapec. Pak stařec. Nerad bych tě zabíjel."
"Kdybys mne zabil, jen by to dokázalo, že jsi vrah a ne bojovník. Nemyslím si, že bys měl odvahu žít sám v džungli jako já," řekl stařec.
   "Hm," odpověděl voják.
"Vyzývám tě, abys žil celý rok v téhle džungli. Po roce mne znovu navštiv a uvidíme, kdo je Nejlepší bojovník."
   Voják přijal výzvu a celý rok žil v džungli. Stal se z něho velký lovec. Učil se od orla. Učil se od jaguára. A učil se od pavouka.
   Po roce se vrátil ke starému muži. Znovu jej starý muž vyzval, aby žil další rok v džungli a používal všechny techniky, které se naučil pro lov, k získávání vědomostí. "Po roce lovení vědomostí mne znovu navštiv a uvidíme, kdo je Nejlepší bojovník."
   Voják používal techniky lovce, orla, jaguára a pavouka a naučil se všechno o přírodě, o hvězdách, zvířatech a matematice. Shromáždil všechny vědomosti, a čím víc se učil, tím víc narůstalo jeho ego. "Není o tom pochyb. Jsem NEJLEPŠÍ."
   Když se opět setkal se starcem, starý muž jej vyzval, aby zůstal ještě rok a lovil sám sebe. Voják výzvu přijal.
   Začal lovit každou emoci, každý skutek, každou reakci na něj, kterou měl. Začal vidět sám sebe a poznávat se. Zápasil se svým systémem víry. Začal milovat všechno a milovat sebe. Proměna byla tak úžasná, že ve velmi krátkém čase - za pouhé tři měsíce lovení sebe sama - opravdu cítil, že stařec je jeho pánem, jeho učitelem a skutečně Nejlepším bojovníkem. Velmi si starého muže zamiloval. Pociťoval také soucit se všemi lidmi, kterým ublížil. Sotva se mohl dočkat, až starce zase uvidí. Vrátil se proto k jeskyni a zavolal.
   Ale stařec z jeskyně nevyšel. Voják váhavě vstoupil do jeskyně a našel jen prázdné tělo. Starý muž zemřel.
   Voják se rozhodl, že zůstane v jeskyni a stane se Nejlepším bojovníkem.
Je v jeskyni a čeká na vaši výzvu.



STOPY V PÍSKU

Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se svým andělem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily mému andělovi.

Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou se v písku črtají jen jedny šlépěje. A bývalo to právě v těch nejtěžších obdobích mého života.

Dlouho mi to nedávalo pokoj, až jsem se v rozpacích obrátila k mému andělovi: „Když jsem se vydala následovat Tě, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš ke mně promlouvat. Ale viděla jsem, že v těch nejsmutnějších chvílích mého života se v písku črtaly jen jedny stopy. Vskutku nechápu, jak jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala.“

On zašeptal: „Dítě moje drahé, Mám tě rád a nikdy tě nenechám samotnou, nikdy, ani když tíha života dolehne a osud tě bude zkoušet. Ty jedny stopy, které jsi viděla, tam zůstaly právě z chvil, kdy jsem tě nesl.“



HVĚZDICE NA POBŘEŽÍ

Zuřila strašná bouře. Ledové ostří větru se zařezávalo do vodní hladiny a zvedalo ji do obrovských vln bijících do pobřeží jako beranidla, které při návratu rozrývaly a obracely mořské dno jako obří pluhy. Vodní proud strhával malá zvířátka, která žila při dně, korýše a plže a vyhazoval je desítky metrů na břeh. Bouře skončila stejně rychle, jako začala. Hladina moře se uklidnila a ustoupila o několik metrů. Pobřeží zůstalo pokryté blátem, ve kterém se zmítaly a umíraly tisícovky hvězdic. Bylo jich tolik, že pláž jimi zrůžověla.

Ten zvláštní jev vzbudil zvědavost mnoha lidí. Přijely i televizní štáby, aby o podivném úkazu natočily reportáž.

Mořské hvězdice se téměř přestaly pohybovat. Pozvolna hynuly.

Mezi lidmi byl také jeden chlapec, který přišel s tatínkem. Smutně se na hvězdice díval. Všichni je jen pozorovali a nikdo nic neudělal. Náhle se chlapec tatínkovi vytrhl z ruky, zul si boty a ponožky a rozběhl se na pláž. Sklonil se, nabral do ručiček tři malé hvězdice a běžel je hodit do vody. Pak se vrátil a celou akci opakoval.

Z betonového chodníku na něj zvolal nějaký muž:

„Co to děláš, chlapče?“

„Házím ty hvězdice zpátky. Jinak tu na břehu všechny pomřou,“ odpověděl chlapec v běhu.

„Ale vždyť jich jsou tisíce! Stejně je všechny nestačíš zachránit,“ zavolal na něj muž. „A stejné je to i všude kolem, na tom nic nezměníš.!“

Chlapec se usmál, vzal do ruky další hvězdici a hodil ji do vody se slovy: „Ale pro tuhle jsem to změnil!“

Ten muž chvíli mlčel, pak se sehnul, zul se a slezl dolů na břeh. Začal sbírat hvězdice a házet je zpátky do vody. Za chvilku se k nim přidala dvě děvčata a už byli čtyři. Po chvíli přišlo na pláž padesát lidí, pak sto, dvě stě, tisíc.

A nakonec byly zachráněny všechny hvězdice.“



TŘI EMBRYA

V bříšku těhotné ženy byla jednou tři embrya…
Jedno z nich bylo malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí bylo malý skeptik.

Malý pochybovač se ptá:
Věříte vlastně v život po porodu?

Malý věřící:
Já rozhodně! Náš život tady je podle mě jen k tomu, abychom rostli a připravili se na život po porodu - abychom potom byli dost silní na to, co nás čeká.

Malý skeptik:
Blbost, nic takového neexistuje. A jak by měl vůbec ten život po porodu vypadat?

Malý věřící:
To ani já nevím přesně. Ale určitě tam bude mnohem víc světla než tady. A možná tam budeme běhat a jíst pusou.

Malý skeptik:
To je ale ptákovina! Běhat, to se přece nedá. Už jsi to někdy zkoušel? A jíst ústy, jaká směšná představa! Existuje přece pupeční šňůra, která nás živí. Kromě toho je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je už teď příliš krátká.

Malý věřící:
Ale jo, určitě je to možné. Bude to jenom všechno trochu jinak.

Malý skeptik:
Nikdy nikdo se ještě po porodu nevrátil. Porodem život končí. Život je temný a převážně jedno velké trápení.

Malý věřící:
I když přesně nevím, jak vypadá život po porodu, v každém případě potom uvidíme mámu a ona se o nás postará.

Malý skeptik:
Máma?!? Ty věříš v nějakou mámu? A kde prosím tě je?

Malý věřící:
No tady, všude kolem nás. Jsme v ní a žijeme v ní a taky skrze ní. Bez ní bychom vůbec nemohli existovat.

Malý skeptik:
Hloupost! Z žádné mámy jsem nikdy nic neviděl, takže neexistuje a basta.

Malý věřící:
Někdy, když jsme úplně potichu, můžeš jí slyšet zpívat. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Já zkrátka věřím, že opravdový život začne až potom!“



O CHLEBU

Jednou přišel žebrák a posadil se přede mnou. „Chtěl bych chleba,“ řekl.
„To je moudré,“ ujistil jsem ho.
„Chléb je přesně to, co potřebuješ. A navíc sis pro něj přišel na správnou adresu.“
Vytáhl jsem z knihovny svou kuchařku, abych mu o chlebu řekl všechno, co vím.
Mluvil jsem o mouce a pšenici, o zrnu a ječmeni.
Mé znalosti dělaly dobrý dojem dokonce i na mě, jak jsem tak citoval z paměti poměry přísad a celé části receptu.
Když jsem na něj pohlédl, překvapilo mě, že se neusmívá.
„Já sem jenom chtěl ten chleba,“ povídá.
„No to je správné.“ Schvaloval jsem jeho volbu.
„Pojď, provedu tě naším pekařstvím.“
Vedl jsem ho osvětlenými chodbami, občas jsem zastavili, abych mu ukázal místnosti, kde se připravuje těsto a pece, kde se peče chléb.

„Málokdo to má takhle pěkně vybavené. Jsme schopni pokrýt jakoukoli poptávku.
Ale počkej, teď přijde to nejlepší,“ navnadil jsem ho, když jsme vešli do dalších dveří.
„Tady získáváme inspiraci.“
Věděl jsem, že to s ním zamává, když jsme vešli do posluchárny s velkými okny v chromovaných rámech.
Žebrák nic neříkal. Chápal jsem jeho mlčení.
Položil jsem mu ruku kolem ramen a zašeptal: „Také mě to vždycky vezme.“
Vyskočil jsem na pódium za pultík a zaujal svůj oblíbený postoj.
„Lidé se sjíždí ze širokého okolí, aby si mě poslechli.
Jednou týdně se tu scházíme i se všemi, kdo zde pracují a já jim předčítám z kuchařky života Recept.
Žebrák přede mnou usedl na sedadlo v první řadě.
Věděl jsem, co chce. „Chceš něco slyšet?“
„Ne,“ odpověděl, „ale rád bych ten chleba.“

„Máš pravdu,“ řekl jsem a vedl ho k hlavnímu vchodu.
„Ještě ti musím říct něco velmi důležitého.
Tady v ulici jsou ještě další pekařství, ale dej si pozor, oni nepodávají ten pravý chléb. Vím o jednom, kde místo jedné lžíce soli dávají do těsta dvě. V jiném zase mají pec příliš přetopenou, myslím o dva stupně.
Možná tomu říkají chléb,“ varoval jsem ho, „ale není to podle knihy.

Žebrák se otočil a odchází.
„Nechtěl jsi chléb?“ Volal jsem na něj.
Zastavil se, podíval se na mě a pokrčil rameny: „Myslím, že už jsem ztratil chuť.“
Zavrtěl jsem hlavou a vrátil se do své kanceláře.
„Jaká škoda,“ říkal jsem si, „svět zkrátka pro pravém chlebu ještě dostatečně nehladoví.“

Nevím, co je neuvěřitelnější, jestli to, že Bůh chléb života zabalil do těla vesnického tesaře nebo to, že klíčky od dodávkového náklaďáku svěřil nám. Obojí bylo dost riskantní.
Tesař už svou část udělal.
A kdo ví, možná že i my tu svou.



PODOBENSTVÍ O POMERANČOVNÍKÁCH

Zdálo se mi, že jsem se vezl po typické floridské silnici – tiché a rovné a prázdné. Po obou stranách rostly sady pomerančovníků. Čas od času jsem se na ně podíval, řada stromů za řadou se táhly od silnice až do nekonečna, jejich koruny byly plné kulatých oranžových plodů. Byla sklizňová sezóna.

Míli za mílí můj údiv rostl. Kdo to všechno sklidí? Najednou jsem si uvědomil, že za ty hodiny jízdy jsem neviděl ani živé duše. V sadech nebylo ani človíčka. Neprojelo žádné auto, kolem silnice nebyly žádné domy. Zdálo se, že jsem v celém tom pomerančovníkovém lese sám.

Konečně jsem zahlédl nějaké česače. Daleko od silnice, téměř na obzoru, jakoby utopenou v moři neočesaných stromů, jsem viděl pracovat malou skupinu. O mnoho mil dále jsem uviděl další. Nevím to jistě, ale měl jsem pocit, že zem pode mnou se otřásá tichým výsměchem nad beznadějností jejich úkolu. Ale oni česali dál.

Slunce už dávno překročilo zenit a stíny se prodlužovaly, když jsem nečekaně za zatáčkou uviděl tabuli. „KONEC OPUŠTĚNÉHO OKRESU - VÍTEJTE V DOMÁCÍM OKRESE!“ Kontrast byl tak ohromující, že jsem nestíhal ani vše vnímat. Musel jsem náhle zpomalit, protože najednou byla silnice plná aut. Lidé po tisících proudili ulicemi.

Ještě víc ohromující byla změna v pomerančovníkových sadech. Také tu byly sady a v nich hory ovoce. Ale kam se podělo to ticho a pusto? Sady kypěly smíchem a zpěvem davů lidí.

Zaparkoval jsem na kraji vozovky a vmísil se do davu. Pěkné šaty, vyleštěné boty, drahé oblečení a naškrobené košile – začal jsem si připadat zvláštně v mém pracovním obleku. Každý vypadal tak svěže, tak povzneseně a tak šťastně.

„Je nějaký svátek?“, zeptal jsem se pěkně oháknuté dámy, která kráčela rovnou za mnou.

Podívala se na mě trochu udiveně a potom jí na tváři zahrál blahosklonný úsměv.

„Vy jste asi cizinec, že?“, řekla a dříve než jsem mohl odpovědět, dodala: „Dnes je Den Pomerančů.“

Asi musela na mé tváři zahlédnout nechápavý výraz, protože pokračovala: „Je dobré jeden den v týdnu odložit každodenní starosti stranou a sbírat pomeranče.“

„A vy je nesbíráte každý den?“, zeptal jsem se.

„Měli bychom být připraveni sbírat pomeranče každý den,“ odpověděla. „Ale Den Pomerančů je tu od toho, abychom se tomu obzvlášť věnovali.“

Rozešli jsme se a já jsem se vydal směrem ke stromům. Většina lidí tu nesla pod paží knihu. Krásně vázanou v kůži, se zlatou ořízkou a na čelní straně se zlatými písmeny skvěl nadpis „Příručka pro česače pomerančů.“

Potom jsem si všiml, že okolo jednoho pomerančovníku byla sedadla uspořádaná do stoupajících řad. Byla již téměř všechna obsazená, ale když jsem se přiblížil, usmívající se dobře oblečený pán mi podal ruku a ukázal mi místo.

Tam dole jsem viděl hrstku lidí. Jeden právě něco říkal všem sedícím a právě, když jsem přišel k sedadlu, se všichni postavili a začali zpívat. Muž vedle mne mi ukázal svůj zpěvník. Jmenoval se „Písně pomerančových sadů“.

Chvíli zpívali, vedoucí oduševněle kýval rukama a v přestávkách mezi písněmi vyzýval shromážděné, aby zpívali hlasitěji.

Byl jsem stále zmatenější.

„Kdy už začneme sbírat pomeranče?“, optal jsem se muže, co mi půjčil knížku.

„Hned,“ řekl. „Chceme, aby se nejprve každý správně naladil. A chceme, aby se tu pomeranče cítily vítány.“ Myslel jsem si, že žertuje, ale tvář měl vážnou.

Po nějakém čase jeden tlustší pán vystřídal vedoucího zpěvu a po přečtení několika vět z jeho dobře ohmatané Příručky pro česače pomerančů začal řečnit. Nebylo mi jasné, jestli oslovuje lidi anebo pomeranče.

Začal jsem se rozhlížet a opodál jsem viděl víc skupin podobných té naší, shromážděných okolo jednotlivých pomerančovníků a poslouchajících jiné tlusté muže. Okolo některých pomerančovníků bylo prázdno.

„Které stromy začneme očesávat?“, zeptal jsem se muže vedle mne. Vypadal nechápavě, a tak jsem ukázal na stromy okolo nás.

„Toto je náš strom,“ řekl, ukazujíc na ten, kolem kterého jsme byli shromážděni.

„Ale vždyť je nás tu příliš mnoho na to, abychom očesávali jen z tohoto jednoho stromu,“ protestoval jsem. „Je tu víc lidí než pomerančů!“

„Ale my nesklízíme pomeranče,“ vysvětloval muž. „Nebyli jsme povoláni. To je práce pro Vrchního Česače. My jsme tu od toho, abychom ho podporovali. A vůbec, nemáme na to ani vzdělání. Musíte vědět, jak pomeranč přemýšlí, pokud ho chcete úspěšně sklidit – však víte, psychologie pomerančů. Většina z těchto lidí,“ pokračoval, „nikdy nechodila do Příručkové školy.“

„Příručková škola,“ zašeptal jsem, „to je jako co?“

„Tam se chodí studovat Příručka česače pomerančů,“ pokračoval můj průvodce.„Je tomu velmi těžko rozumět. Potřebujete roky studia než se v tom vyznáte.“

„Aha,“ zamumlal jsem. „Netušil jsem, že sklizeň pomerančů je až taková věda.“

Tlustý muž vepředu stále řečnil. Tvář měl rozpálenou do červena, vypadal, že je z něčeho rozhořčený. Nakolik jsem to správně pochopil, šlo asi o nějakou rivalitu mezi různými skupinami česačů. Ale vzápětí se mu tvář opět rozjasnila.

„Ale my však nejsme opuštění,“ zvolal. „Je mnoho věcí, za které můžeme být vděční. Během minulého týdne byly do našeho košíku přidány tři pomeranče, a také jsme úplně vyrovnali dluh za čalounění sedadel, na kterých právě sedíte.“

„Není to úžasné?“ rozplýval se muž vedle mne. Neodpověděl jsem. Cítil jsem, že cosi není v pořádku. Všechno mi to připadalo jako příliš komplikovaný způsob sklízení pomerančů.

Tlustý muž se přiblížil k vyvrcholení svého projevu. Atmosféra byla nabitá. V tom se s dramatickým gestem natáhl k větvím stromu, utrhl dva pomeranče a vložil je do košíku u svých nohou. Zazněl ohlušující potlesk.

„Teď už začneme sklízet?“ optal jsem se svého průvodce.

„A co si pro všechno na světě myslíte, že děláme?“ zasupěl. „K čemu podle vás směřovala tato úžasná snaha? V této skupině se skrývá větší potenciál pro sklizeň pomerančů než v celém Domácím okrese. Na strom, co tu vidíte už bylo věnováno tisíce dolarů.“

Rychle jsem se omluvil: „Nechtěl jsem být kritický. Jistě, tento váš Vrchní Česač musí být nesmírně zručný. Ale…nemohli bychom to zkusit i my? Vždyť je tu tolik pomerančovníků, co je třeba sklidit. Všichni máme dvě ruce a můžeme číst Příručku.“

„Kdybyste se tomu věnoval tak dlouho jako já, uvědomoval byste si, že to není všechno tak jednoduché,“ odpověděl. „Jedna věc je, že není čas. Musíme chodit do práce, starat se o rodinu a o dům. Musíme…“

Ale už jsem ho neposlouchal. Začínalo mi svítat. Ať byli tito lidé čímkoli, rozhodně nebyli česači. Sklizeň pro ně byla jen víkendovou zábavou.

Přeptal jsem se několika dalších skupin okolo stromů. Ne všude měli tak vysoký akademický standard pro česače. Někde měli kurzy o sklízení pomerančů. Pokoušel jsem se jim říct o stromech, které jsem viděl v Opuštěném okrese, ale moc je to nevzrušovalo.

„Ještě jsme nesklidili tady u nás,“ zněla jejich obvyklá odpověď.

Slunce se chýlilo k západu, když jsem, unavený okolní aktivitou a hlukem, usedl do auta a vydal se zpět cestou, kterou jsem přijel. Zakrátko jsem byl znovu obklopen obrovskými liduprázdnými sady pomerančovníků.

Ale byla tu změna. Během mé nepřítomnosti se něco stalo. Všude okolo byla země poseta opadanými plody. A jak jsem se rozhlížel, před mýma očima ze stromů přímo pršely pomeranče. Spousta jich nahnilých ležela na zemi. Bylo to takové zvláštní, a můj zmatek rostl, když jsem myslel na všechny lidi v Domácím okrese.

V tom s duněním zpoza stromů zazněl hlas: „Sklizeň je veliká, ale dělníků je málo. Proto proste Pána žně, aby vypudil dělníky…“

A potom jsem se probudil. Byl to jenom sen.
  copyright - © 2005 Tashi Deley - Všechna práva vyhrazena.